Sad

 Řád hospodářství býval jasně daný. Na návsi stála chalupa a hospodářská stavení. Za nimi uzavírala dvůr stodola. Za stodolou stál sad. Za sadem leželo pole a za polem kus lesa. Rodina tak byla soběstačná a uměla zajistit živobytí i těm, kdo pro ni pracovali. Chalupa na návsi už les ani pole nemá, ale za naší stodolou je krásný sad.

Je krásný a věkovitý. Stromy jsou staré a budou brzy potřebovat obnovit. I tak ale stále plodí, dělají nám radost a přidávají práci. Nejstarším a největším stromem je ořešák, který vévodí celému sadu a stráží vstup. Netroufnu si odhadnout, kolik je mu let, ale mnoho větví už má suchých a pomalu je ztrácí. I tak je ale každý podzim dobrodružství procházet pod ním a ze zelených slupek vylupovat krásné vlašské ořechy. Některý rok jsou malinké, skoro jako třešně. Další rok se zadaří a je hojná úroda pořádných chlapáků. Jednou se neurodilo vůbec.

Za ořešákem jsou tři řady jabloní. Goldeny, Sparťany... a další odrůdy, které neumíme pojmenovat. Ne, že bychom se nemohli dopátrat, ale trochu neznámého je to, co okoření náš život. Na jabloních už je také vidět, že v sadu rostou dlouho. Pokroucené větve jsou pokryté mechem, některé větve zaschly a jeden strom se nám minulý rok dokonce vyvrátil.

Na jeho místo příjde nový, který vybereme. Nejspíš to nebude jabloň a bude to první strom, který na pozemku vysadíme. Do teď jsme pouze káceli a prořezávali a vysazením nového stromu v tomto místě zakořeníme. Vybrat chceme něco neobvyklého, co by ustálo drsnější počasí tady na úpatí Vysočiny. Ale, co je to vlastně v posledních letech drsnější počasí?

Úplně vzadu se nad celým sadem tyčí velká třešeň. Je stará a silná. Rodí hojně. Víc, než zvládneme očesat a zpracovat, takže každý rok s klidným srdcem krmíme místní špačky. Výška stromu nám stejně nedovolí dosáhnout až na ty nejvyšší plody. Koruna tohoto stromu je velká a rozložitá. Je skvělá na šplhání. Na to, sednout si do rozsochy větví a jíst třešně po hrstech přímo z větví. A už jsem zmínil stín, který v letním parnu dává?

Nezmínil jsem hrušňě. Dva krásné stromy. Jeden rodí brzy, to jsou máslovky. Žluté a sladké jako med. Spousta z nich také spadne a pak se tráva hemží včelami, vosami a sršni. Ve vzácné souhře se pasou na nahnilých plodech a ani nepomyslí na to, že by se měli žrát navzájem. Možná, kdyby se i lidé častěji potkali nad dobrým jídlem, nepotřebovali by na sebe vzájemně útočit a svět by byl o malinko lepší. Druhý strom rodí na podzim poctivé tvrdé hrušky, které by se na pultech supermarketů asi neprosadily. Tvrdá, občas strupovitá slupka nevypadá jak ovoce z letáků. Ale už jste si někdy pozdě na podzim utrhli vlastní hrušku a ochutnali v ní celý rok?

Úplně na konec jsem si nechal švestky. Celý sad je švestkovými stromy prorostlý, jako by byly to nejdůležitější, co zde může růst. A co si budeme povídat, každý ví, že švestky jsou skvělé na naložení do sudu. A čím více jich je, tím více křišťálové slivovice nakape v únoru do skleněných demižonů. A pak, až do další zimy, jedna šťopička ráno na ochranu před nemocí. První tři litry naší slivovice jsme dali do velkých lahví a schovali každému malému chalupáři k jeho životní události. Každý z nich si může vybrat, jaká to bude.

Ale ne jen slivovicí, živ je člověk. A tak švestky dost často končí na plechu poctivé buchty, nebo jen tak v puse, když se posadíme na kamennou lavičku v koutě sadu. Pak sedíme, cpeme se švestkami a děkujeme těm, kteří před námi sad vysadili. A slibujeme, že se o něj budeme starat stejně dobře, aby sloužil těm, co přijdou po nás.