V našem sadu stojí třešeň. Už jsem se o ní zmínil v článku... o našem sadu. Je to velký a majestátný strom, který tyčí nad korunami jabloní a hrušňí a spolu s prastarým ořešákem je dominantou zahrady. Každý rok má plno třešní.
Spousta z nich je příliš vysoko, než abychom na ně dosáhli. Dokonce i ze žebříku a s trháčkem. Ale i místní špačci musí přece z něčeho žít a tak si s tím hlavu nelámeme.
Letošní úroda byla trochu slabší. Třešní bylo plno, ale rostly často daleko od sebe, takže sklizeň byla malá výzva. Myslím, že náš žebřík jsem měl víc v rukách, než pod nohama. Ale i tak se nám povedlo sklidit víc, než zvládneme sníst a tak jsme zbytek připravili do sklenic na vánoce. A na letní snídaně.
Tak jen tak pro pořádek, tady je recept na Kouteckou třešňovou marmeládu, edice 2025:
2 kila vypeckovaných třešní
1 kilo hrubého cukru
2 sáčky Gelfixu 2:1
Třešně jsme vypeckovali a zbavili červíků. Na hrubo jsme je v hrnci pomixovali, přidali cukr a Gelfix a přivedli k varu. Povařili jsme je krátké 3 minuty. Vlastně 3 a půl, ale nikomu to neříkejte. Na funkci to nemá vliv. Horkou směs jsme nalili do připravených sklenic, zavíčkovali a na 5 minut obrátili vzhůru nohama. Po pěti minutách jsme je vrátili zpět a několikrát poklepali nehtem na víčko. To je malý rituál, který horkou marmeládu ukolébá ke spánku a zároveň nám napoví, jestli se zavaření povedlo.
Druhý den jsme na štítkovači vytiskli štítky a nalepili je na zchladlé sklenice. Aby nedošlo k mýlce a aby všichni, kdo od nás marmeládu dostanou jako dárek, neměli žádných pochyb.
K pořádné venkovské usedlosti patří pořádná stodola. Ta naše pořádná je. Velká, rozlehlá a plná věcí. Skoro ai nevím, o čem začít psát jako první.
Tak snad... stodola uzavírá dvůr. Rozpíná se po celé šířce pozemku a jen ze své levé strany ponechává poměrně úzký průchod do sadu. Její obrovská střecha se pne nad celým pozemkem a v tuto chvíli je zásadní dominantou celého prostoru. Její stáří nedovedu odhadnout, ale nebyl bych překvapený, kdyby mělo tři číslice. Když ji postavili, byla to "dokola průjezdná" stavba. To znamená, že měla dva páry vrat. Přední a zadní na levé i pravé straně. Když do ní sedlák ze dvora vjel s povozem, mohl jí projet, vzadu se otočit a druhým párem vrat vyjet zpět na dvůr. Chytré a praktické.
Když grunt zrekvírovalo místní JZD, velká stodola se jim hodila. Jeden pár vrat zazdili, do pravé části stavby vestavěli stavbu menší a udělali z ní traktorovou dílnu. Někomu by se to mohlo zdát jako rouhání a poničení tradiční stavby. Pro mě osobně byla ale dílna ve stodole to, co mě přesvědčilo celý pozemek koupit. Velkou dílnu jsem si vždycky přál a i když není všechno růžové a sluncem zalité a dílna má plno menších i větších nedostatků, dělá mi neskutečnou radost.
Konec konců mohli jsme dopadnout jako u sousedů, kde JZD použilo stodolu pro skladování hnojení. Agresivní socialistická hnojiva a ignorantský přístup soudruhů zapříčinil, že celá stavba musela být zbourána a zůstalo z ní poue torzo... které je ale využito jako letní kuchyně a místo pro setkávání rodiny i známých. Všechno zlé je k něčemu dobré.
Ale zpět k té naší stodole, která stále stojí. Když jsme pozemek koupili, měli jsme plno nápadů, jak s ní naložit. Dal by se do ní například vestavět celý rodinný dům, jako to udělal například Lukáš Gavlovský. Nakonec jsme se ale rozhodli jít jinou cestou a stodola teď slouží k uložení všech pokladů, které jsme našli v chalupě a dalších místech kolem. Jednu menší část, kterou jsme nazvali muzeem, jsme vyhradili k uložení "starožitností". Jsou to věci, které nemají zásadní historickou hodnotu, ale jsou spjaté s místem, které nám patří a chceme je zachovat.
Stodola má i své mouchy. V prní řadě jí chybí okapy a svod vody. Veškerá dešťovka, která dopadne na její obrovskou střechu tak steče na zem a vsákne se do jejích základů. V případě zadních vrat dokonce vteče do stodoly a proteče jí téměř skrz... vlastně vteče do sklepa. To na jedné straně stodoly vede k podemílání a ve výsledku až praskání jedné stěny. Také vrata už leccos pamatují. Zadní o trochu víc, než přední. Opravu tak masívních částí si dovedu jen s těží představit, ale brzy nás určitě čeká. Doufám, že z toho bude pěkný článek na blog.
Jak jsem zmínil, pod stodolou je i sklep. Krásný, hluboký, dvě místnosti velký. Již zmíněná dešťová voda jej ale pravidelně zaplavuje a pro jakékoliv ukládání ovoce, nebo zeleniny je tak nepoužitelný. Instalace okapů a odvedení vody od stavby je tak jedna z prvních věcí, které bude potřeba udělat. Pivo ze sedmého schodu je ale i tak správně vychlazené.
Jak vidíte, čeká nás na stodole plno práce. Nezmínil jsem rozpadající se štíty, prasklé tašky a spoustu dalších drobností. Držte nám palce a sleduje náš blog. Určitě se dozvíte víc.
Řád hospodářství býval jasně daný. Na návsi stála chalupa a hospodářská stavení. Za nimi uzavírala dvůr stodola. Za stodolou stál sad. Za sadem leželo pole a za polem kus lesa. Rodina tak byla soběstačná a uměla zajistit živobytí i těm, kdo pro ni pracovali. Chalupa na návsi už les ani pole nemá, ale za naší stodolou je krásný sad.
Je krásný a věkovitý. Stromy jsou staré a budou brzy potřebovat obnovit. I tak ale stále plodí, dělají nám radost a přidávají práci. Nejstarším a největším stromem je ořešák, který vévodí celému sadu a stráží vstup. Netroufnu si odhadnout, kolik je mu let, ale mnoho větví už má suchých a pomalu je ztrácí. I tak je ale každý podzim dobrodružství procházet pod ním a ze zelených slupek vylupovat krásné vlašské ořechy. Některý rok jsou malinké, skoro jako třešně. Další rok se zadaří a je hojná úroda pořádných chlapáků. Jednou se neurodilo vůbec.
Za ořešákem jsou tři řady jabloní. Goldeny, Sparťany... a další odrůdy, které neumíme pojmenovat. Ne, že bychom se nemohli dopátrat, ale trochu neznámého je to, co okoření náš život. Na jabloních už je také vidět, že v sadu rostou dlouho. Pokroucené větve jsou pokryté mechem, některé větve zaschly a jeden strom se nám minulý rok dokonce vyvrátil.
Na jeho místo příjde nový, který vybereme. Nejspíš to nebude jabloň a bude to první strom, který na pozemku vysadíme. Do teď jsme pouze káceli a prořezávali a vysazením nového stromu v tomto místě zakořeníme. Vybrat chceme něco neobvyklého, co by ustálo drsnější počasí tady na úpatí Vysočiny. Ale, co je to vlastně v posledních letech drsnější počasí?
Úplně vzadu se nad celým sadem tyčí velká třešeň. Je stará a silná. Rodí hojně. Víc, než zvládneme očesat a zpracovat, takže každý rok s klidným srdcem krmíme místní špačky. Výška stromu nám stejně nedovolí dosáhnout až na ty nejvyšší plody. Koruna tohoto stromu je velká a rozložitá. Je skvělá na šplhání. Na to, sednout si do rozsochy větví a jíst třešně po hrstech přímo z větví. A už jsem zmínil stín, který v letním parnu dává?
Nezmínil jsem hrušňě. Dva krásné stromy. Jeden rodí brzy, to jsou máslovky. Žluté a sladké jako med. Spousta z nich také spadne a pak se tráva hemží včelami, vosami a sršni. Ve vzácné souhře se pasou na nahnilých plodech a ani nepomyslí na to, že by se měli žrát navzájem. Možná, kdyby se i lidé častěji potkali nad dobrým jídlem, nepotřebovali by na sebe vzájemně útočit a svět by byl o malinko lepší. Druhý strom rodí na podzim poctivé tvrdé hrušky, které by se na pultech supermarketů asi neprosadily. Tvrdá, občas strupovitá slupka nevypadá jak ovoce z letáků. Ale už jste si někdy pozdě na podzim utrhli vlastní hrušku a ochutnali v ní celý rok?
Úplně na konec jsem si nechal švestky. Celý sad je švestkovými stromy prorostlý, jako by byly to nejdůležitější, co zde může růst. A co si budeme povídat, každý ví, že švestky jsou skvělé na naložení do sudu. A čím více jich je, tím více křišťálové slivovice nakape v únoru do skleněných demižonů. A pak, až do další zimy, jedna šťopička ráno na ochranu před nemocí. První tři litry naší slivovice jsme dali do velkých lahví a schovali každému malému chalupáři k jeho životní události. Každý z nich si může vybrat, jaká to bude.
Ale ne jen slivovicí, živ je člověk. A tak švestky dost často končí na plechu poctivé buchty, nebo jen tak v puse, když se posadíme na kamennou lavičku v koutě sadu. Pak sedíme, cpeme se švestkami a děkujeme těm, kteří před námi sad vysadili. A slibujeme, že se o něj budeme starat stejně dobře, aby sloužil těm, co přijdou po nás.
Nebudu vám lhát. Moje nová dílna byla zřejmě TEN důvod, proč jsme se rozhodli Chalupu na návsi koupit.
Touha něco vytvářet a opravovat ve mě klíčila mnoho let. Objevila se krátce po té, co jsme se se svojí, tehdy ještě přítelkyní, vrátili z Prahy a od té doby rostla a rostla, až vyrostla v rozložitý strom, směřující mé další kroky a rozhodnutí. Kulminací zřejmě byla moje osobnostní krize kolem 33 roku života, kdy jsem se pustil do studia učebního oboru truhlář. Ale o tom jindy.
Mluvit o mojí dílně jako o "nové" je zřejmě značná nadsázka. Postavená byla zeřjmě někdy v padesátých letech minulého století a to místním JZD. To totiž místní zabavené pozemky a stavby přizpůsobilo k obrazu svému a tak ve vejminku naší chalupy zřídilo kanceláře a polovinu stodoly přebudovali na trakorovou dílnu. Smutný pohled pro bývalé majitele, štěstí a radost pro mě.
Měli jsme asi štěstí, protože ze stodoly našich sousedů udělali jezedáci sklad hnojiv a celý prostor tím zamořili do té míry, že stavbu nakonec museli celou strhnout. Ale zpět k dílně.
Protože to byla dílna pro opravu traktorů, musela být dostatečně prostorná. Traktor není malá věc. V prvé řadě do ní musel stroj pohodlně vjet (velká vrata) a pak v ní bezpečně stát vedle nástrojů, strojů a ponků (spousta místa). Montážní jáma byla samozřejmostí. Výsledkem byl tedy prostor o rozměrech 10,5 krát 7,5 metrů, s výškou 3,8 metru. Pro získání dobrého osvětlení si soudruzi mákli a vybourali do zdí stodoly tři velká okna, která do dílny pouští spoustu denního světla. Prostě ideální prostor pro rozežraného makera, kterým se cítím být.
To bylo ale před více než šedesáti lety, takže si asi dovedete představit, jak zub času na staré zemědělské stavbě zahlodal. Celá stodola postrádá okapy, takže veškerá voda, která steče ze střechy se vsákne do země hnedle vedle základů. Celý prostor dílny je tak krapet vlhčí, než bych si přál. To se podepisuje ne jen na drolící se omítce, ale také na stavu nářadí a materiálů uvnitř. Není to nic dramatického, nic nereziví ani neplesniví. Ale sirky, které necháme delší dobu ležet přestanou škrtat. Okapy bude nutné co nejrychleji vyřešit.
Druhou, se kterou bude potřeba se vypořádat, je absence elektřiny. Soudruzi kdysi přivedli do dílny proud z chalupy a zavedli jej do úžasně vypadající pojistkové skříně, která se nám naštěstí dochovala, ale vedení bylo již dávno odstřižené a elektřinu je potřeba přivádět pomocí prodlužovačky. Což má daleko k ideálnímu stavu.
Ta velká okna už také leccos pamatují a některé tabulky jsou zvláštním způsobem zflikované. Už z důvodu tepelné izolace bude potřeba okna vyměnit. Ještě si nejsem úplně jistý technologí, ale určitě bych rád zachoval onen průmyslový dyzajn malých skleněných tabulek.
Když jsme chalupu převzali, byla dílna naprosto plná harampádí a nepořádku. Frankenstein stál v koutku utisknutý hromadami starého materiálu, nástrojů a krabic a beden s tajemným obsahem. Můj první úkol tedy byl celý prostor vyklidit a uklidit do použitelného stavu. Přiznám se, že mi to trvalo několik dní soustředěné práce a naplnil jsem nejeden poctivý pytel na odpadky. Ty jsem pak rozvážel po okolí a tajně vhazoval do kontejnerů s komunálním odpadem, protože místní Sběrný dvůr mi je odmítal vzít. "Musíte třídit, pane," kladla mi na srdce obsluha. Marně jsem si v hlavě převaloval, jak mám roztřídit olejem nasáklé myší hnízdo a hromady prachu.
Založil jsem také prosperující hromadu šrotu. Ve staré tovární přepravní kleci hned vedle dveří. Nikdy bych nevěřil, kolik se v takové dílně najde nepoužitelných dílů železa. Šrot se nám naštěstí podařilo zdárně naložit a odvézt do výkupu. Děkuju, Petře.
Podařilo se mi také najít spoustu pokladů, jejichž historie sahá až ke druhé světové válce. A některé možná i dál. Střípky těchto nálezů se povalují po našem YouTube kanálu Chalupa na návsi, ale pro pořádek sem uvedu alespoň tato dvě videa:
Kromě toho je ale dílna naprosto perfektní prostor pro chlapskou seberealizaci nenažraného makera, kterým se cítím být. Množství prostoru a příležitostí, které poskytuje, je až zarážející. Každý nedokonalý kout navíc skýtá příležitost pro nový projekt. Tam oprava omítky, támhle nový regál tady oprava oken. A po postavení základního pracovního stolu je dílna dokonalým rejdištěm pro mé víkendové truhlářské projekty. Čas od času do ní zaparkuji svoji chalupářskou Ovečku, abych na ní udělal základní údržbu a samozřejmě v ní često trůní Frankenstein, který má konečně dost místa.
S dílnou mám samozřejmě velké plány. V plánování jsem jednička, jen v provedení trochu pokulhávám. V tuhle chvíli vím, že zásadní budou dva ponky. Jeden na "špinavou" práci s kovem a mechanickými díly a druhý bude truhlářská hoblice na práci čistou. Každý pěkně umístěný pod jedním oknem. Stolní pila, pásová pila a truhlářský soustruh budou blízko hoblice. Zámečnický soustruh, vrtačka a pila na kov poblíž ponku. Do boční stěny dílny, která sousedí s prostorem stodoly, probouráme dveře a využijeme část prostoru na sklad materiálu. To mi umožní vyklidít z dílny další část nepořádku.
Dílna byl ten důvod, proč jsme naši Chalupu na návsi koupili. I když je peřed námi ještě spousta práce, už teď je to místo, kam patří moje srdce. Sledujte naše další dobrodružství.
Jsou věci, které v životě úplně neplánujete. Například výhra ve Sportce, zvolení Donalda Trumpa, nebo třetí dítě. Pro mě byl neplánovanou událostí nákup traktoru. Začněme ale od začátku.
Pokud jste četli můj první článek tak máte představu o tom, jak jsme si pořídili naši chalupu. Původní Majitel, který chalupu zdědil a prodával, s ní zdědil také starý traktor. K chalupě byl totiž původně i kus lesa a na dědině je zřejmě běžné, že do lesa máte čím zsjet a odvozit ty nespočetné kubíky dřeva, které pak v zimě naházíte do kamen. Nicméně tento traktor byl pro pana Majitele nadbytečný, protože doma měl traktor svůj a toho zděděného se potřeboval zbavit.
Ze začátku jsem o traktor zájem neměl. Co bych taky já, člověk od počítačů a kluk z města, dělal s traktorem. Už samotná chalupa pro mě bude dost velké sousto. Když se mě ale pan Původní Majitel zeptal, zda u mě může traktor ještě nějakou chvíli postát, protože nemůže najít kupce, vzedmul se ve mě náhlý příval oxytocinu a já si s ním po krátké rozmluvě plácnul.
Na začátku roku 2021 jsem se tedy stal hrdým vlastníkem Zetoru 4011, kterému jsem po zralé úvaze začal říkat Frankenstein. Na první pohled byl totiž poskládaný z několika modelů unifikované řady a spíš než spořádaný traktor připomínal sešívané monstrum. Původní kulatá kapota tak dávno vzala za své, kdosi mu přidělal úzkou hranatou kabinu, někdo otrhal některé páčky a díly. Podvozek a motor vypadaly původní.
Se starým traktorem přišel i starý technický průkaz, plný historie a hlavně dobových informací. Můžu vám tedy alespoň do pár řádků vtěsnat 60 let Frankensteinova životopisu.
Frankenstein byl vyrobený v roce 1965 ve fabrice ZKL, n.p. Brno. Svoji úlohu dříče nastoupil zostra v povrchovém Dole pohraniční stráž, n.p, závod Medard-Svatava na Sokolovsku. Nedělám si iluze, že tam můj traktor převážel haldy hnědého uhlí, ale jistě se značným podílem zasadil za energetickou soběstačnost Československa. Zajímavé je, že důl Medard byl v roce 2008 zatopen a v rámci rekultivace proměněn v rekreační jezero Medard.
Traktor byl dodaný v provedení agro a už z výroby měl namontovanou budku řidiče. Tato Frankensteinova podoba je již samozřejěme zaváta závějemi času, ale všichni Zetoráři si jistě vybaví ten klasický povedený kulatý dyzajn první řady Zetorů. Technický průkaz neuvádí originální barvu, ale v mojí fantazii byl traktor modrý v kombinaci se slonovou kostí.
Ze záznamů v technickém průkazu lze jen těžko dohledat některé detaily, ale víme z něj, že traktor prošel v roce 1978 generální opravou motoru a podvozku v Opravnách zemědělských strojů v Chebu. V roce 1983 další generální opravou v SR, Důl pohraniční stráž, provoz autodoprava. A v roce 1984 došlo k výměně motoru. Takže ani ten motor není původní.
V roce 1987 pak opustil jistě prosperující povrchově důlní průmysl a zakoupil ho pan Petr Číhal. Od té doby je osud traktoru nerozlučně spjat s naší chalupou, která tehdy samozřejmě ještě nebyla naše. Společně se Zetorem jsme koupili i velký dvouosý vlek, jednoosou káru na dřevo a kultivátor. Dá se tedy předpokládat, že kromě ježdění do lesa sloužil Frankenstein i jako zemědělský traktor a svoji porci poctivé práce odvedl i v hospodářství.
Až nějakou dobu po koupi jsem se dozvěděl o jedné dramatické události z Frankensteinova života. Jednou v lese, v prudké stráni, se jeho řidič přepočítal a Zetor udělal kotoul. Nikomu se zřejmě nic nestalo, Zetor je přeci jenom kus poctivého železa. Vysvětlilo to ake některé drobné šrámy a pomuchlané plechy, které jsem přičítal jeho dlouhověkosti. Také to osvětlilo, proč jde Frankensteinův nos do strany, což je jedna z věcí, které mě fakt štvou a musím to dát do pořádku.
My se na chalupě hospodařit se nechystáme a tak se z Frankensteina stal můj koníček. A do jisté míry důvod mnoha bezesných nocí. Pokouším se z něj udělat pojízdný a brzdící stroj, což se pro kluka z města ukazuje jako docela velké sousto. Zkoušeli jste třeba někdy sundat kolo z třítunového stroje? Dobrodružství. Ale o tom zase někdy příště.
Hned na začátku se musím přiznat, že koupě našeho vlastního stavení na vesnici byl v mém životě zásadní předěl. V podstatě jsem si splnil sen, který jsem nosil ve svém srdci dost dlouho. Pokud dovolíte, vezmu to od začátku.
Když mi bylo 20 let, vyrazil jsem ze svého rodného města na zkušenou do velkoměstské Prahy. Pro mladého kluka to byl vysněný svět samostatnosti, velkých dobrodružství a peněz. Na tohle období, které trvalo něco kolem šesti let se zpětně dívám rozpačitě. Určitě to bylo období formující jehož výsledkem bylo naprosté znechucení lidmi, zasetí sémě pochybností v systém a lidskou společnost, ale hlavně uvědomění, že víc než do špinavých ulic velkoměsta mě to táhne do lesů a na venkov.
Když jsem se konečně z Prahy vrátil, mnohé rány se zacelily, ale zanechaly ve mě jizvy, které do jisté míry změnily moji osobnost. Dá se říct, že od té doby jsem se nepřestal poohlížet po nějakém úniku z městské reality do vysněné idyly venkova.
Když jsme se v mých 35 letech vyhrabali z finanční krize raného rodičovství, pořídili jsme si s manželkou ucházející byt. Ne na venkově, ale přesně v tom městě, kde jsme oba vyrůstali. Ne, že bych tohoto rozhodnutí nějak hořce litoval, ale v mém srdci stále dřímal sen v jehož středu byl venkovský dům a za ním jablkový sad. Příležitost přišla zároveň s krizí zvanou pandemie.
Ve chvíli, kdy nás vláda zamkla v našem bytě mi bylo jasné, že se potřebujeme posunout někam dál. Z důvodu pohodlí i vlastní bezpečnosti. Být zavřený v bytě má plno úskalí a nevýhod, které by hravě vyřešil i menší pozemek, nebo zahrada. A to byl přesně ten impuls, který jsem potřeboval, abychom začali konat.
Měli jsme již několik zkušeností s prohlídkami starších až starých stavení a tak jsme si vytipovali jedno, které vypadalo zajímavě - chalupa s velkým dvorem, sadem, stodolou a hlavně skvěle vyhlížející dílnou. Obec na úpatí Vysočiny v dojezdové vzdálenosti od města. Prohlídka proběhla dobře, celé místo na nás na první dojem zapůsobilo moc příjemně a tak jsme se dohodli na přijatelném financování a po několika měsících se stali majiteli nevelkého svazku klíčů k našemu snu.
Na pozemku, který se svojí uliční čárou a dvěma předzahrádkami dotýká rozlehlé návsi, stála stará chalupa. Na protější straně travnatého dvora jí sekundovalo rozpadající se kamenné stavení chlívků. Dvůr uzavírala ohromná stodola, původně kruhově průjezdná se dvěma páry vrat, ale jedna její polovina byla v padesátých letech přestavěna na prostornou dílnu, kde místí JZD spravovalo traktory. Kolem stodoly, po kraji pozemku, vedla cesta do rozlehlého sadu. Zní to skoro jak pohádka, že?
Jak to tak bývá, tak nic není tak růžové, jak to na první pohled vypadá. Plot kolem celého pozemku byl v posledním tažení, pokud byl vůbec. Sad už nějakou tu dekádu pamatoval a tak byly stromy pokroucené, staré a přerostlé. Dílna, ač skutečně prostorná a světlá byla plná harampádí a nahromaděného nepořádku. Chlívkům padala střecha a vstoupit do nich bylo o zdraví, ne-li o život. A chalupa sama vlhla ze všech stran, padal jí štít a celá byla prosycená plesnivou zatuchlinou, která slibovala rychle se rozvíjející astma. Zkrátka, venkovská idyla znamená hlavně spoustu práce.
Ale abych byl upřímný, dřina a poctivá práce je součástí mého snu. A tak jsme si vyhrnuli rukávy a pustili se do toho. Koupě chalupy byl v podstatě pokus na slepo, který vyšel a my se tak nepřipravení a bez plánu ocitli tváří v tvář výzvě, se kterou zápasíme dodnes. Samotného mě zajímá, jak se můj sen nakonec popasuje s realitou.
.jpeg)
