Dílna

 Nebudu vám lhát. Moje nová dílna byla zřejmě TEN důvod, proč jsme se rozhodli Chalupu na návsi koupit.

Touha něco vytvářet a opravovat ve mě klíčila mnoho let. Objevila se krátce po té, co jsme se se svojí, tehdy ještě přítelkyní, vrátili z Prahy a od té doby rostla a rostla, až vyrostla v rozložitý strom, směřující mé další kroky a rozhodnutí. Kulminací zřejmě byla moje osobnostní krize kolem 33 roku života, kdy jsem se pustil do studia učebního oboru truhlář. Ale o tom jindy.

Mluvit o mojí dílně jako o "nové" je zřejmě značná nadsázka. Postavená byla zeřjmě někdy v padesátých letech minulého století a to místním JZD. To totiž místní zabavené pozemky a stavby přizpůsobilo k obrazu svému a tak ve vejminku naší chalupy zřídilo kanceláře a polovinu stodoly přebudovali na trakorovou dílnu. Smutný pohled pro bývalé majitele, štěstí a radost pro mě.

Měli jsme asi štěstí, protože ze stodoly našich sousedů udělali jezedáci sklad hnojiv a celý prostor tím zamořili do té míry, že stavbu nakonec museli celou strhnout. Ale zpět k dílně.

Protože to byla dílna pro opravu traktorů, musela být dostatečně prostorná. Traktor není malá věc. V prvé řadě do ní musel stroj pohodlně vjet (velká vrata) a pak v ní bezpečně stát vedle nástrojů, strojů a ponků (spousta místa). Montážní jáma byla samozřejmostí. Výsledkem byl tedy prostor o rozměrech 10,5 krát 7,5 metrů, s výškou 3,8 metru. Pro získání dobrého osvětlení si soudruzi mákli a vybourali do zdí stodoly tři velká okna, která do dílny pouští spoustu denního světla. Prostě ideální prostor pro rozežraného makera, kterým se cítím být.

To bylo ale před více než šedesáti lety, takže si asi dovedete představit, jak zub času na staré zemědělské stavbě zahlodal. Celá stodola postrádá okapy, takže veškerá voda, která steče ze střechy se vsákne do země hnedle vedle základů. Celý prostor dílny je tak krapet vlhčí, než bych si přál. To se podepisuje ne jen na drolící se omítce, ale také na stavu nářadí a materiálů uvnitř. Není to nic dramatického, nic nereziví ani neplesniví. Ale sirky, které necháme delší dobu ležet přestanou škrtat. Okapy bude nutné co nejrychleji vyřešit.

Druhou, se kterou bude potřeba se vypořádat, je absence elektřiny. Soudruzi kdysi přivedli do dílny proud z chalupy a zavedli jej do úžasně vypadající pojistkové skříně, která se nám naštěstí dochovala, ale vedení bylo již dávno odstřižené a elektřinu je potřeba přivádět pomocí prodlužovačky. Což má daleko k ideálnímu stavu.

Ta velká okna už také leccos pamatují a některé tabulky jsou zvláštním způsobem zflikované. Už z důvodu tepelné izolace bude potřeba okna vyměnit. Ještě si nejsem úplně jistý technologí, ale určitě bych rád zachoval onen průmyslový dyzajn malých skleněných tabulek.

Když jsme chalupu převzali, byla dílna naprosto plná harampádí a nepořádku. Frankenstein stál v koutku utisknutý hromadami starého materiálu, nástrojů a krabic a beden s tajemným obsahem. Můj první úkol tedy byl celý prostor vyklidit a uklidit do použitelného stavu. Přiznám se, že mi to trvalo několik dní soustředěné práce a naplnil jsem nejeden poctivý pytel na odpadky. Ty jsem pak rozvážel po okolí a tajně vhazoval do kontejnerů s komunálním odpadem, protože místní Sběrný dvůr mi je odmítal vzít. "Musíte třídit, pane," kladla mi na srdce obsluha. Marně jsem si v hlavě převaloval, jak mám roztřídit olejem nasáklé myší hnízdo a hromady prachu.

Založil jsem také prosperující hromadu šrotu. Ve staré tovární přepravní kleci hned vedle dveří. Nikdy bych nevěřil, kolik se v takové dílně najde nepoužitelných dílů železa. Šrot se nám naštěstí podařilo zdárně naložit a odvézt do výkupu. Děkuju, Petře.

Podařilo se mi také najít spoustu pokladů, jejichž historie sahá až ke druhé světové válce. A některé možná i dál. Střípky těchto nálezů se povalují po našem YouTube kanálu Chalupa na návsi, ale pro pořádek sem uvedu alespoň tato dvě videa:

• Tajemství staré dílny
• Nález po Němcích

Kromě toho je ale dílna naprosto perfektní prostor pro chlapskou seberealizaci nenažraného makera, kterým se cítím být. Množství prostoru a příležitostí, které poskytuje, je až zarážející. Každý nedokonalý kout navíc skýtá příležitost pro nový projekt. Tam oprava omítky, támhle nový regál tady oprava oken. A po postavení základního pracovního stolu je dílna dokonalým rejdištěm pro mé víkendové truhlářské projekty. Čas od času do ní zaparkuji svoji chalupářskou Ovečku, abych na ní udělal základní údržbu a samozřejmě v ní često trůní Frankenstein, který má konečně dost místa.

S dílnou mám samozřejmě velké plány. V plánování jsem jednička, jen v provedení trochu pokulhávám. V tuhle chvíli vím, že zásadní budou dva ponky. Jeden na "špinavou" práci s kovem a mechanickými díly a druhý bude truhlářská hoblice na práci čistou. Každý pěkně umístěný pod jedním oknem. Stolní pila, pásová pila a truhlářský soustruh budou blízko hoblice. Zámečnický soustruh, vrtačka a pila na kov poblíž ponku. Do boční stěny dílny, která sousedí s prostorem stodoly, probouráme dveře a využijeme část prostoru na sklad materiálu. To mi umožní vyklidít z dílny další část nepořádku.

Dílna byl ten důvod, proč jsme naši Chalupu na návsi koupili. I když je peřed námi ještě spousta práce, už teď je to místo, kam patří moje srdce. Sledujte naše další dobrodružství.

Zetor

Jsou věci, které v životě úplně neplánujete. Například výhra ve Sportce, zvolení Donalda Trumpa, nebo třetí dítě. Pro mě byl neplánovanou událostí nákup traktoru. Začněme ale od začátku.

Pokud jste četli můj první článek tak máte představu o tom, jak jsme si pořídili naši chalupu. Původní Majitel, který chalupu zdědil a prodával, s ní zdědil také starý traktor. K chalupě byl totiž původně i kus lesa a na dědině je zřejmě běžné, že do lesa máte čím zsjet a odvozit ty nespočetné kubíky dřeva, které pak v zimě naházíte do kamen. Nicméně tento traktor byl pro pana Majitele nadbytečný, protože doma měl traktor svůj a toho zděděného se potřeboval zbavit.

Ze začátku jsem o traktor zájem neměl. Co bych taky já, člověk od počítačů a kluk z města, dělal s traktorem. Už samotná chalupa pro mě bude dost velké sousto. Když se mě ale pan Původní Majitel zeptal, zda u mě může traktor ještě nějakou chvíli postát, protože nemůže najít kupce, vzedmul se ve mě náhlý příval oxytocinu a já si s ním po krátké rozmluvě plácnul.

Na začátku roku 2021 jsem se tedy stal hrdým vlastníkem Zetoru 4011, kterému jsem po zralé úvaze začal říkat Frankenstein. Na první pohled byl totiž poskládaný z několika modelů unifikované řady a spíš než spořádaný traktor připomínal sešívané monstrum. Původní kulatá kapota tak dávno vzala za své, kdosi mu přidělal úzkou hranatou kabinu, někdo otrhal některé páčky a díly. Podvozek a motor vypadaly původní.

Se starým traktorem přišel i starý technický průkaz, plný historie a hlavně dobových informací. Můžu vám tedy alespoň do pár řádků vtěsnat 60 let Frankensteinova životopisu.

Frankenstein byl vyrobený v roce 1965 ve fabrice ZKL, n.p. Brno. Svoji úlohu dříče nastoupil zostra v povrchovém Dole pohraniční stráž, n.p, závod Medard-Svatava na Sokolovsku. Nedělám si iluze, že tam můj traktor převážel haldy hnědého uhlí, ale jistě se značným podílem zasadil za energetickou soběstačnost Československa. Zajímavé je, že důl Medard byl v roce 2008 zatopen a v rámci rekultivace proměněn v rekreační jezero Medard.

Traktor byl dodaný v provedení agro a už z výroby měl namontovanou budku řidiče. Tato Frankensteinova podoba je již samozřejěme zaváta závějemi času, ale všichni Zetoráři si jistě vybaví ten klasický povedený kulatý dyzajn první řady Zetorů. Technický průkaz neuvádí originální barvu, ale v mojí fantazii byl traktor modrý v kombinaci se slonovou kostí.

Ze záznamů v technickém průkazu lze jen těžko dohledat některé detaily, ale víme z něj, že traktor prošel v roce 1978 generální opravou motoru a podvozku v Opravnách zemědělských strojů v Chebu. V roce 1983 další generální opravou v SR, Důl pohraniční stráž, provoz autodoprava. A v roce 1984 došlo k výměně motoru. Takže ani ten motor není původní.

V roce 1987 pak opustil jistě prosperující povrchově důlní průmysl a zakoupil ho pan Petr Číhal. Od té doby je osud traktoru nerozlučně spjat s naší chalupou, která tehdy samozřejmě ještě nebyla naše. Společně se Zetorem jsme koupili i velký dvouosý vlek, jednoosou káru na dřevo a kultivátor. Dá se tedy předpokládat, že kromě ježdění do lesa sloužil Frankenstein i jako zemědělský traktor a svoji porci poctivé práce odvedl i v hospodářství.

Až nějakou dobu po koupi jsem se dozvěděl o jedné dramatické události z Frankensteinova života. Jednou v lese, v prudké stráni, se jeho řidič přepočítal a Zetor udělal kotoul. Nikomu se zřejmě nic nestalo, Zetor je přeci jenom kus poctivého železa. Vysvětlilo to ake některé drobné šrámy a pomuchlané plechy, které jsem přičítal jeho dlouhověkosti. Také to osvětlilo, proč jde Frankensteinův nos do strany, což je jedna z věcí, které mě fakt štvou a musím to dát do pořádku.

My se na chalupě hospodařit se nechystáme a tak se z Frankensteina stal můj koníček. A do jisté míry důvod mnoha bezesných nocí. Pokouším se z něj udělat pojízdný a brzdící stroj, což se pro kluka z města ukazuje jako docela velké sousto. Zkoušeli jste třeba někdy sundat kolo z třítunového stroje? Dobrodružství. Ale o tom zase někdy příště.

Koupili jsme chalupu

Hned na začátku se musím přiznat, že koupě našeho vlastního stavení na vesnici byl v mém životě zásadní předěl. V podstatě jsem si splnil sen, který jsem nosil ve svém srdci dost dlouho. Pokud dovolíte, vezmu to od začátku.

Když mi bylo 20 let, vyrazil jsem ze svého rodného města na zkušenou do velkoměstské Prahy. Pro mladého kluka to byl vysněný svět samostatnosti, velkých dobrodružství a peněz. Na tohle období, které trvalo něco kolem šesti let se zpětně dívám rozpačitě. Určitě to bylo období formující jehož výsledkem bylo naprosté znechucení lidmi, zasetí sémě pochybností v systém a lidskou společnost, ale hlavně uvědomění, že víc než do špinavých ulic velkoměsta mě to táhne do lesů a na venkov.

Když jsem se konečně z Prahy vrátil, mnohé rány se zacelily, ale zanechaly ve mě jizvy, které do jisté míry změnily moji osobnost. Dá se říct, že od té doby jsem se nepřestal poohlížet po nějakém úniku z městské reality do vysněné idyly venkova.

Když jsme se v mých 35 letech vyhrabali z finanční krize raného rodičovství, pořídili jsme si s manželkou ucházející byt. Ne na venkově, ale přesně v tom městě, kde jsme oba vyrůstali. Ne, že bych tohoto rozhodnutí nějak hořce litoval, ale v mém srdci stále dřímal sen v jehož středu byl venkovský dům a za ním jablkový sad. Příležitost přišla zároveň s krizí zvanou pandemie.

Ve chvíli, kdy nás vláda zamkla v našem bytě mi bylo jasné, že se potřebujeme posunout někam dál. Z důvodu pohodlí i vlastní bezpečnosti. Být zavřený v bytě má plno úskalí a nevýhod, které by hravě vyřešil i menší pozemek, nebo zahrada. A to byl přesně ten impuls, který jsem potřeboval, abychom začali konat.

Měli jsme již několik zkušeností s prohlídkami starších až starých stavení a tak jsme si vytipovali jedno, které vypadalo zajímavě - chalupa s velkým dvorem, sadem, stodolou a hlavně skvěle vyhlížející dílnou. Obec na úpatí Vysočiny v dojezdové vzdálenosti od města. Prohlídka proběhla dobře, celé místo na nás na první dojem zapůsobilo moc příjemně a tak jsme se dohodli na přijatelném financování a po několika měsících se stali majiteli nevelkého svazku klíčů k našemu snu.

Na pozemku, který se svojí uliční čárou a dvěma předzahrádkami dotýká rozlehlé návsi, stála stará chalupa. Na protější straně travnatého dvora jí sekundovalo rozpadající se kamenné stavení chlívků. Dvůr uzavírala ohromná stodola, původně kruhově průjezdná se dvěma páry vrat, ale jedna její polovina byla v padesátých letech přestavěna na prostornou dílnu, kde místí JZD spravovalo traktory. Kolem stodoly, po kraji pozemku, vedla cesta do rozlehlého sadu. Zní to skoro jak pohádka, že?

Jak to tak bývá, tak nic není tak růžové, jak to na první pohled vypadá. Plot kolem celého pozemku byl v posledním tažení, pokud byl vůbec. Sad už nějakou tu dekádu pamatoval a tak byly stromy pokroucené, staré a přerostlé. Dílna, ač skutečně prostorná a světlá byla plná harampádí a nahromaděného nepořádku. Chlívkům padala střecha a vstoupit do nich bylo o zdraví, ne-li o život. A chalupa sama vlhla ze všech stran, padal jí štít a celá byla prosycená plesnivou zatuchlinou, která slibovala rychle se rozvíjející astma.  Zkrátka, venkovská idyla znamená hlavně spoustu práce.

Ale abych byl upřímný, dřina a poctivá práce je součástí mého snu. A tak jsme si vyhrnuli rukávy a pustili se do toho. Koupě chalupy byl v podstatě pokus na slepo, který vyšel a my se tak nepřipravení a bez plánu ocitli tváří v tvář výzvě, se kterou zápasíme dodnes. Samotného mě zajímá, jak se můj sen nakonec popasuje s realitou.