Hned na začátku se musím přiznat, že koupě našeho vlastního stavení na vesnici byl v mém životě zásadní předěl. V podstatě jsem si splnil sen, který jsem nosil ve svém srdci dost dlouho. Pokud dovolíte, vezmu to od začátku.
Když mi bylo 20 let, vyrazil jsem ze svého rodného města na zkušenou do velkoměstské Prahy. Pro mladého kluka to byl vysněný svět samostatnosti, velkých dobrodružství a peněz. Na tohle období, které trvalo něco kolem šesti let se zpětně dívám rozpačitě. Určitě to bylo období formující jehož výsledkem bylo naprosté znechucení lidmi, zasetí sémě pochybností v systém a lidskou společnost, ale hlavně uvědomění, že víc než do špinavých ulic velkoměsta mě to táhne do lesů a na venkov.
Když jsem se konečně z Prahy vrátil, mnohé rány se zacelily, ale zanechaly ve mě jizvy, které do jisté míry změnily moji osobnost. Dá se říct, že od té doby jsem se nepřestal poohlížet po nějakém úniku z městské reality do vysněné idyly venkova.
Když jsme se v mých 35 letech vyhrabali z finanční krize raného rodičovství, pořídili jsme si s manželkou ucházející byt. Ne na venkově, ale přesně v tom městě, kde jsme oba vyrůstali. Ne, že bych tohoto rozhodnutí nějak hořce litoval, ale v mém srdci stále dřímal sen v jehož středu byl venkovský dům a za ním jablkový sad. Příležitost přišla zároveň s krizí zvanou pandemie.
Ve chvíli, kdy nás vláda zamkla v našem bytě mi bylo jasné, že se potřebujeme posunout někam dál. Z důvodu pohodlí i vlastní bezpečnosti. Být zavřený v bytě má plno úskalí a nevýhod, které by hravě vyřešil i menší pozemek, nebo zahrada. A to byl přesně ten impuls, který jsem potřeboval, abychom začali konat.
Měli jsme již několik zkušeností s prohlídkami starších až starých stavení a tak jsme si vytipovali jedno, které vypadalo zajímavě - chalupa s velkým dvorem, sadem, stodolou a hlavně skvěle vyhlížející dílnou. Obec na úpatí Vysočiny v dojezdové vzdálenosti od města. Prohlídka proběhla dobře, celé místo na nás na první dojem zapůsobilo moc příjemně a tak jsme se dohodli na přijatelném financování a po několika měsících se stali majiteli nevelkého svazku klíčů k našemu snu.
Na pozemku, který se svojí uliční čárou a dvěma předzahrádkami dotýká rozlehlé návsi, stála stará chalupa. Na protější straně travnatého dvora jí sekundovalo rozpadající se kamenné stavení chlívků. Dvůr uzavírala ohromná stodola, původně kruhově průjezdná se dvěma páry vrat, ale jedna její polovina byla v padesátých letech přestavěna na prostornou dílnu, kde místí JZD spravovalo traktory. Kolem stodoly, po kraji pozemku, vedla cesta do rozlehlého sadu. Zní to skoro jak pohádka, že?
Jak to tak bývá, tak nic není tak růžové, jak to na první pohled vypadá. Plot kolem celého pozemku byl v posledním tažení, pokud byl vůbec. Sad už nějakou tu dekádu pamatoval a tak byly stromy pokroucené, staré a přerostlé. Dílna, ač skutečně prostorná a světlá byla plná harampádí a nahromaděného nepořádku. Chlívkům padala střecha a vstoupit do nich bylo o zdraví, ne-li o život. A chalupa sama vlhla ze všech stran, padal jí štít a celá byla prosycená plesnivou zatuchlinou, která slibovala rychle se rozvíjející astma. Zkrátka, venkovská idyla znamená hlavně spoustu práce.
Ale abych byl upřímný, dřina a poctivá práce je součástí mého snu. A tak jsme si vyhrnuli rukávy a pustili se do toho. Koupě chalupy byl v podstatě pokus na slepo, který vyšel a my se tak nepřipravení a bez plánu ocitli tváří v tvář výzvě, se kterou zápasíme dodnes. Samotného mě zajímá, jak se můj sen nakonec popasuje s realitou.
Žádné komentáře:
Okomentovat